Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z úcty k tradici 5.

2. 4. 2008

Obrazek"Kur...," stačil heknout Amadeo, než ho jedna z ostrých špic na vrcholu plotu konečně pustila a pohltil ho vlhký podrost. Vynořil se z něj vzápětí.
"Na lezení přes plot začínám být trochu starej," zafuněl a podrážděně si vytáhl z předloktí zabodnutou větev. Rána se okamžitě zacelila.
"Ty padavko," uchechtl se John. Štíhlé tělo v džínách a bílém (lehce pocintaném) tričku dopadlo na půdu zahrady s kočičí elegancí.
"Pořád lepší," pokračoval klidně, "než brodit se sem přes bayou."
"Proč ji probudila tak brzy?" položil Amadeo další pitomou otázku a ohnal se pod výhonku jedovatého svlačce, který se mu zamilovaně ovíjel kolem zápěstí.
"Možná," řekl John a nerušeně se proplétal chňapajícím podrostem k zachmuřenému domu. "Možná nás čekala později. Víš, že má návštěvu."
"Návštěvu, po které někdo jde," podotkl Amadeo roztomile. "Co ty víš...třeba je lovec docela sympatickej. Třeba bychom se s ním dokázali dohodnout."
"Věř mi," ušklíbl se John, "Bethany nikdy neprobouzí zahradu nadarmo. Má důvod toho kluka chránit."
"Jo," kvíkl ublíženě Amadeo. "A kvůli jejímu pitomýmu klientovi se mi dva musíme prodírat tímhle...sajrajtem. Nech mě! Pusť, ty podělaná fazole! Stejně bych ti nechutnal."
"Nebuď jako malej. Po hlavní cestě nemůžeme, ten druhý už je tady. Bethany nechce, abychom se do toho pletli."
"Kde jsou ty zas...tracený zadní dveře?"
"Jsi skoro u nich. Počkej," zarazil se John. Rozhlížel se. Opatrně nasával vzduch. Ve známém pachu bayou bylo cítit něco jiného. Cizorodého. Ošklivého. Něco, co v Johnovi útočilo na všechny ochranné reflexy a nutilo ho, ohlížet se přes rameno.
"Co?" špitl Amadeo, kterého Johnův znepokojený výraz spolehlivě znervóznil.
"Myslím," zašeptal stísněně John, " že bychom sebou měli hodit. Tohle NEBUDE  hezká noc."
Co se Amadea týkalo, některé věci rozhodně nemusel říkat dvakrát. Stačil jediný pohled do hlubokých hladových stínů bayou a vklouzli do domu jako hadi.

                                                      ***
"Panenkomarjápodsrpenská," zasténala napůl v žertu Bethany a chytila se za srdce. "Co mám sakra udělat, abych vás dva odnaučila chodit tak potichu? Vždyť z toho budu mít smrt..."
"Promiň," omluvil se John okamžitě.
"Smrt?" pozvedl Amadeo obočí. "Nechci znít jako rejpal, ale ty už..."
"Tak dobrá, dobrá, jsem ráda, že už jste doma," vzdychla a dala Johnovi pusu. "Pravda, čekala jsem vás později, ale možná je dobře, když tu s námi budete."
"Ahoj," zašeptal hláskem jako dech Olivier.
"Aha, klient," usmál se Amadeo a napřáhl k němu pravici. "Amadeo Cellini k vašim ctěným službám." Vysekl pukrle.
Olivier ho fascinovaně sledoval.
"John," představil se kluk se saxofonem prostě. Vypadal, že co nevidět vyprskne smíchy. "Omluv jeho absurdní smysl pro humor. On je...abych tak řekl...tradicionalista."
Olivier se nemohl zbavit dojmu, že příběh změnil žánr a posouvá se ke grotesce bratří Coenů.
"Tradicionalista?" opakoval nechápavě.
"Stokerovec," upřesnil vesele John. "Vždyť víš. Tradiční upír. Nemá rád svěcenou vodu. Nabídni mu topinku s česnekem a uděláš si nepřítele na celej život."
Příběh zčernal ještě víc.
Olivier cítil, jak se z místnosti vytrácí teplo.
"Vy...vy dva jste..."
"Nepanikař, my jsme ti hodní," usmál se Amadeo široce, což situaci popravdě příliš nepomohlo.
"Ty vaše pitomý srandičky...," vzdychla Bethany. Objala blednoucího Oliviera kolem ramen. "Pojď. Už to dlouho nepotrvá a ráda bych ti ještě něco dala."
"Beth," přestal se John pochechtávat. "Můžeme ti nějak pomoct?"
"Tím, že se budete chovat mile."
"Zkazíš nám každou srandu," zamručel Amadeo a promptně uhnul před polštářkem, který po něm mrštila. Na svůj věk mířila skvěle - bylo to jen tak tak.
"Bože," povzdechla si, když za ním konečně zapadly kuchyňské dveře. "Co jsem komu udělala..."

                                         ***
Alucard, plavovlasý mladík v rozervané bílé košili a dokonale zablácených, v cárech visících černých kožených kalhotách (i on si, jak vidno, potrpěl na tradiční rekvizity), zhnuseně vyplivl aligátoří slezinu a ztěžka se posadil. Automaticky zašátral v kapse a vtáhl jemný batistový kapesníček. Učinil neúspěšný pokus, otřít si tím všemožným hnusem nacucaným kouskem látky ústa, ale pak to raději vzdal.
"Humus," podotkl polohlasně. Nesměroval ten přípodotek žádnému konkrétnímu adresátovi - řekl to spíš pro svůj lepší pocit. Pravda, moc to nepomohlo.
Alucard se ostražitě rozhlédl. V podrostu se nepohnul ani lísteček. Zeleň se zjevně rozhodla, nechat ho chvilku vydechnout. Měl by toho využít. Když se konečně vyhrabal na nohy, cítil se maličko jistější sám sebou. Teď, rozhodl se, teď už ho nedostanou. Aligátoří krev byla břečka, ve srovnání s báječnou sladkoslanou ambrózií typu Nula +, kolující v Olivierových žilách chutnala jako vyjetý motorový olej, ale dodala Alucardovi trochu sil a to bylo hlavní.
Alucard o-pa-tr-ně vyhlédl z hustého křoví. Bethanin dům - to mihotavé světélko v jednom z oken - už nebyl daleko. Od Olivierovy vůně ho dělilo pouhých pár metrů proletených kořenů a šlahounů a trnitých větví. A skrytých zrcadel bayou. A taky, kníkl v duchu, pijavic.
Tohle, umínil se naštvaně, tohle dobrodružství Olivierovi vrátí. Každý, každičký šrám. Dostane to zpátky i úroky. Zamračil se a s krvelačným odhodláním vykročil.
Pche, uchechtla se zahrada a natáhla jeden jediný výhonek. Stačilo to, aby Alucard vyjekl a zděšeně hleděl, kterak mu bahnitý povrch vychází vztříc. Vzápětí ho tvrdě udeřil do obličeje a dopřál mu aspoň okamžik sladkého bezvědomí.
V podrostu cosi zašelestilo. Znělo to, jako když dlouhý, velice tenký had klouže po vlhkém listí...a pak, pak se u Alucardových kotníků objevila dvojice silných břečťanových šlahounů, rychle a pevně je ovinula a odtáhla jeho tělo tak snadno, jako by bylo z pápěří...

                                                       ***
"Hned se vrátím," řekla Bethany.
Olivier poslouchal, jak se na artritických nohou ztěžka belhá na půdu a srdce mu opět spadlo do kalhot. Stál u okna - ne tak blízko, jako to dělal ona - a cítil, jak se mu koncentrovaný strach prokousává žaludeční stěnou. Teď už nemusel předstírat, že je klidný. Neusmíval se. Olivier Sheridan, k smrti vyděšená upíří oběť a potenciální vrah v jednom opět vyplaval na povrch.
I proto bezmála vyletěl z kůže, když se mu za pravým ramenem ozvalo tiché, diskrétní odkašlání.
"Promiň," řekl John. Vztřícně se usmál, naštěstí se zavřenou pusou.
"N...neslyšel jsem tě vejít," zkusil se zasmát Olivier, ale ve skutečnosti z něj vyšlo jen legrační kvíknutí.
"Noční," zašeptal John," jsou jako kočky. Dostanou se kamkoli."
"No, víš...to nezní moc povzbudivě," pokynul Olivier k temnotě za oknem.
John zvážněl.
"Tenhle dům je ze spousty důvodů tím nejbezpečnějším v celým New Orleans. Nemáš se čeho bát. Dovnitř neproklouzne ani myš, pokud jí to Bethany nedovolí."
"Mám strach," vydechl Olivier.
Ta dvě slova z něj vyklouzla sama od sebe, z nějakého důvodu cítil, že Johnovi může důvěřovat, ačkoli byl tím, čím byl.
"Koukni," špitl John. "Teta Bethany ví, co dělá."
Olivier mlčel. Nevypadal příliš přesvědčeně, ale byla tu i malá, nepatrná jiskřička čistého odhodlání. Už věděl, že tomu, co je nutné udělat, se nevyhne.
"Páni," rozzářil se najednou John, "už vím, odkud tě znám! Asi přede dvěma lety jsem hrál v jednom klubu v New Yorku a stará přítelkyně se rozhodla, že...kultivuje mou neučesanou jazzmanskou duši a vytáhla mě do Metropolitní...Už přesně nevím, jaká opera to tehdy byla, ale..."
"Už nezpívám," řekl Olivier tiše. Zvedl ruku a lehce se dotkl ošklivých jizev na krku. "Bolí to."
"Až bude po všem, všechno se zahojí," řekl John. Milosrdná lež - stejně jako Bethany věděl, že jisté šrámy se nezahojí nikdy.
Díval se na rozervanou, jen napůl zhojenou kůži na útlém krku toho kluka a chtělo se mu vzteky výt. Jaká stvůra tohle může udělat? Co za netvora hoduje tímhle způsobem? Má takové potěšení z bolesti, že své kořisti ani nedopřeje finální proměnu a udržuje ji v tomhle strašném stavu na půl cesty - jako hračku, loutku, neschopnou se vzepřít...Tomuhle John - zvyklý na kontakt s bezstarostnou, černohumorně naladěnou a vcelku přátelskou komunitou ve Starém New Orleans - nerozumněl a rozumnět nechtěl.
Bylo mu Oliviera líto. Litoval, že nikdy nepoznal Noc ve vší nádheře - ten smích, a radost a magii, zakletou v každém tónu. Všechny ty lákavé chuti a vůně.
Olivier se Noci bál. Oprávněně bál.
John se usmál. Dospěl k rozhodnutí.
 
                                                         ***
Bethany Fairfaxová, velmi stará a velmi zkušená praktikantka Vúdú, nekorunovaná vládkyně celé oblasti sešla do kuchyně jako duch. (Dobrá - jako duch, jehož klouby vykazují značnou míru velmi hlučné neohebnosti, jak si přejete - pozn. aut.)
Jeden jediný pohled způsobil, že Olivierovi naskákala husí kůže na pažích. Dvě slova, která pronesla hned poté, rozšířila jeho husí kůži i tam, kde se záda stýkají se zadní částí stehen.
Řekla:
                                               "Je čas."

                                      ááááá.....Pokračování příště


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ta Druhá, 4. 4. 2008 17:33)

Taky je miluju. Nejradši bych si je vzala domů. Ale obávám se, že by bych je brzy umlátila něčím těžkým.:o)

Ti kluci...

(Wee-wees, 4. 4. 2008 17:22)

...jsou prostě k sežrání. Totiž k vysátí. :o))

Nejdřív mě rozložila scéna se zahradními výpady ("pusť, ty pitomá fazole!") a nakonec mě zcela dodělal Amadeo svým širokým úsměvem.
"Nepanikař, my jsme ti hodní," usmál se Amadeo široce, což situaci popravdě příliš nepomohlo.

božské :o)))