Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z úcty k tradici 4.

31. 3. 2008
ObrazekPOJĎ, šeptala Bethany. A zahrada poslechla. Tiše jí mroukala u nohou. Vztahovala výhonky a plazila se na verandu, odstrkovala jasmín stranou, plížila se jako had. Stejně krásná a smrtící. Stejně živá.
Živá a taky hladová.
Stará černá dáma se cynicky uchechtla a otevřela malou fiólku s karmínovou tekutinou. Lehounce verandu pokropila. Z krůpějí stoupal dým. Spousta dýmu, který se také choval jako živoucí bytost - pomalu, líně zakroužil kolem Bethaniných lýtek v tlustých babkovských punčochách a pak se - stejně jako had - odvlnil do svůdného podrostu. Teta Bethany se protáhla, jak jí artritické klouby dovolily a spokojeně si oprášila ruce. Někde v hlubinách zahrady slyšela neohrabaný pohyb a o kus dál, za plotem, cítila nezaměnitelnou energii Johna s Amadeem. Kráčeli velmi obezřetně.
Na ty dva se mohla spolehnout. Nejvyšší čas, vrátit se dovnitř. Je připravená.


                                                      ***
Olivier Sheridan,  hubený chlapec, schoulený do klubíčka, tiše oddechoval. Zdálo se, že spí, ale trhl sebou, jakmile vešla. Ošklivé vzpomínky, zamračila se v duchu.
NEMĚJ STRACH. DNES V NOCI TO SKONČÍ.
Maličko se třásl, ale zdál se být mnohem klidnější, než když dorazil. S pečlivě skrývaným soucitem ho pohladila po vlasech. (Nemohlo jí uniknout jeho napětí, když se její silné baculaté prsty přiblížily k příšerně zjizvenému krku.)
"On," špitl Olivier," on sem přijde, viďte?"
V té větě nebyl strach, spíš rezignace. Olivier Sheridan to zkrátka vzdával, a je jen na ní, aby ho nějakým - jakýmkoli - způsobem přiměla zvednout zadek a udělat to, co bude třeba.
Bethany ho něžně hladila.
"Ano. Je venku."
Olivier si opřel bradu o kostnatá kolena a zavřel oči. Po bledé tvářičce sjela první slza.
Stará čarodějka vzdychla. Věděla, co mu musí říct a cítila se kvůli tomu jako zločinec. Obvykle s klienty - žadateli o magickou pomoc - neměla příliš slitování, (zastávala názor: kdo chce kam, pomozte mu tam), ale tohle byl jiný případ. Z nějakého důvodu se na Oliviera nedokázala dívat s odstupem. To, co mu prováděl ten Noční, to přesahovalo veškeré meze. Ten parchant Alucard porušil tolik pravidel, dopustil se tolika krutých přehmatů, že by ho i samotná Noční komunita, s níž se stýkala, byla bývala odsoudila. Roxy Alucard byl zrůda. Sadistická zrůda, která kazila Nočním tvorům jméno. Bylo načase s ním skoncovat.
Bethany Oliviera naposledy pohladila, ztěžka nabrala dech a vyslovila TO:
"Je mi líto, ale budeš to muset udělat ty."
Olivier se přikrčil.
"Ne... já... to... Vždyť jsem to zkoušel - zkoušel jsem ho zabít, ale... já to nezvládnu!"
"Pomůžu ti. Dám ti něco, co tě před ním ochrání. Ale jak říkám, tohle za tebe nikdo jiný neudělá."
"Ale jak-"
"V první řadě," zakryla mu dlaní ústa, "musíme počkat, dokud se zahrada nenasytí. Popravdě, dost ti usnadní práci. Potom půjdeš ven -"
"Ne-"
"PŮJDEŠ ven," opakovala ještě hlubším hlasem, "a najdeš ho. Bude to snadné. On tě zavolá. Až ho najdeš... pokud všechno půjde tak, jak má... bude proti tobě bezmocný."
Olivierův pohled zcyničtěl.
"Bezmocný...,"zašeptal a potřásl hlavou.
Jeho poraženectví bylo sice pochopitelné, ale to neznamenalo, že ji štvalo míň.
"Zkus mi trochu věřit. Hledal jsi mě. Dostal ses v pořádku až sem. Prošel jsi zahradou, která sem hned tak někoho nepustí. To vyžaduje pořádnou statečnost - tak se mě nepokoušej přesvědčit, že jsi zbabělec," zasyčela.
Olivier na ni zblízka zíral. Poprvé ho viděla aspoň maličko naštvaného, což byl - řekněme si to na rovinu - jednoznačný posun vpřed.
"Výborně," usmála se. A pak, jako by se nechumelilo, vstala z pohovky a vyhlédla do zahrady oknem.
Klubíčko Olivierova těla se mezitím nenápadně rozvinulo a jeho majitel stál najednou vedle ní. Tvářil se odhodlaně.
"Ještě chvilku," zašeptala s úsměvem. "Ještě malou chvilku."

                                              ***
V tu samou chvíli se Noční tvor, jménem Alucard vyškrábal na nohy a nakvašeně vyplivl břečťanové listí. Tohle místo ho začalo štvát pouhých pět vteřin poté, co vkročil za jeho brány. Byl - v mnoha ohledech - městský upír. S džunglí neměl žádné zkušenosti. A navíc - byl hladový. Příliš hladový na to, aby se trpělivě prodíral touhle pitomou zarostlou zahradou, plnou močálišť a pijavic. Sám by se do někoho zakousl. Do Oliviera, v ideálním případě. Najedl by se a pak - zasnil se Alucard - pak by si ho, vysíleného a bezbranného, vzal. Rychle a brutálně. Miloval ty legrační zvuky, to jeho plačtivé kňourání, ať ho konečně nechá být. Olivier byl jeho hračka. Sladká, roztomilá hračka s líbezným hlasem a tělem, jaká mívají mladíci na obrazech prerafaelitů. (Pomiňme jizvy po Alucardových zubech).
PRÁSK!
"Do hajzlu," vykašlal se Alucard na své předsevzetí, být tichý a nenápadný, jako netopýří pšouk. Už zase. Už zase zakopl o nějaký zatracený šlahoun a válel se v blátě, špinavý a páchnoucí, jako nějaký bezdomovec a aby toho nebylo málo, nějaká  tichá, velmi silná a velmi zubatá věc svírala jeho kotník.
"Do hajzluuu," zaklel ještě jednou a zkoušel se vyprostit. Bylo to těžší, než čekal. Někdy v ten samý okamžik si konečně uvědomil, že je tu cosi špatně. Zahrada byla tichá. Až příliš tichá na jeho vkus. Něco tu nehrálo. Něco...
"Do prdele," změnil nešťastný upír repertoár. Měl k tomu velmi dobrý důvod. Ta věc - největší aligátor, jakého kdy viděl - ho stiskla pevněji. Z temných stínu podrostu na něj zíraly ošklivé žluté oči. Zahrada - krásný, děsivý a velmi hladový tvor - se připlížila blíž.
A z lovce se nenápadně začínala stávat kořist.

                                          Pokračování příště...



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ada, 3. 4. 2008 12:22)

Já taky! A nejradši bych si takovou založila, ale poněkud tu postrádám bayou...:o))
Juchám, že jsi tu!:o)

Chodím, koukám, směju se...

(Wee-wees, 2. 4. 2008 23:25)

...a zcela zapomínám komentovat. *Stydííí*

Já tu Bethaninu zahradu táák miluju. :o))