Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z úcty k tradici 3.

21. 3. 2008
ObrazekMěla pravdu. Ten druhý tu byl. Plížil se ulicí tak nenápadně, jak jen to šlo. Tohle nebylo jeho území, proto netušil, že není až tak nenápadný, jak by býval plánoval.
Věděli o něm. Ti Noční, namazaní koktejly z jednoho místních barů. Vlastně - a to doopravdy nevěděl - nebyli až tak namol.
Jen ho udržovali v bezstarostné jistotě, že mu jeho plán dokonale vychází. Nechali ho být. Zatím.

                                                      ***
Z toho jasmínu se mi točí hlava. Bylo by hloupé, dojít až sem a praštit sebou na verandě...
Jsem unavený.
Popravdě - tohle dává slovu anémie docela nový rozměr. Vida - černý humor! Netušil jsem, že něčím takový ještě můžu disponovat, ale zřejmě ještě nebudu tak ztracený.
Že by na mě působilo to místo? Ten divný koktejl z hudby a magie, černé jako bota...
Víte co? Jistým zvráceným způsobem se mi tu líbí...


                                                         ***
Teta Bethany svírala v ruce kliku. Usmívala se. Stál na verandě, chystal se zaklepat. Třásl se. Když zavřela oči, viděla ho. Cítila jeho strach. Cítila dokonce i krvavý punc, vrytý hluboko do jeho kůže. Známku, že někomu patří. Tohle znamení, věděla Bethany, udrží všechny ostatní příslušníky Noční komunity v uctivém odstupu. Nejspíš to věděl, jinak by se sem neodvážil. Bál se jen jediného z nich. Svého vlastníka.
Otevřela dveře.
Olivier vypískl leknutím a klopýtl dozadu. Čarodějný jasmín natáhl prstíčky a zabránil mu, aby se na verandě natáhl jak douhý, tak široký.
"Jenom...klid," řekla tiše.
Zíral na ni. Tmavomodré oči rozšířené tak, že začínal připomínat jednu z těch legračních animovaných postaviček, ve kterých si japonští kreslíři tak libují, a pusu dokořán. Byl tak ochromený hrůzou, že netušil, co má dělat.
"Dobrý večer," poradila mu mateřsky.
"D...dobrý...," kvíkl.
"Olivier Sheridan, že mám pravdu?"
"B...Bethany Fairfaxová?"
"Jsi tu správně. Pojď dál."
Popadla ho za rukáv a vtáhla do předsíně.
Neušlo jí, že ten druhý - dosud se plížící černočernou tmou zahrady - zklamaně zavrčel.

                                                      ***
Johnova paže kolem ramen povážlivě tížila. Jeho rty na uchu byly jako led.
Zdálky to ovšem vypadalo zcela nevinně. Přesně tak, jak to vypadat mělo.
"Ještě tam je?" signalizoval bezhlesně Amadeo.
John se usmál a přitáhl si kamaráda těsněji k sobě. Klopýtali dál.
Hnusný krvelačný tvor (tak DOBŘE - mnohem hnusnější, než oni dva, ať je po vašem...-pozn. aut.), přitisknutý na mříže zahrady, si s úlevou vydechl. Neviděli ho.
Zajímavé, netušil, že se Noční dokáží TAKHLE zbourat, ale těm dvěma Krvinkám se to patrně povedlo. Tím líp. Svědky tu každopádně nepotřeboval.
Jediné, o co mu šlo, byl Olivier.
Ach, Olivier...
Ten naivní blázen, snad vážně nečeká, že by mu kdy dokázal utéct? S jakým dětinským vztekem do něj tehdy vyprázdnil zásobník pistole - jen proto, že se opovážil ublížit tomu jeho...doktůrkovi. Ten hlupáček. Jako by nevěděl, že TAK snadno se ho nezbaví.
O copak se asi pokusí teď?
V každém případě si on - jeho právoplatný majitel - jeho zklamání rád vychutná...

                                                 ***
Olivier Sheridan, útlé, krásné a velice bledé stvoření, se zimomřivě choulil na pohovce a utrápeně vzdychal, čímž všechna stokerovská klišé dováděl k naprosté dokonalosti.
Teta Bethany mírumilovně krájela zeleninu.
Bayou vydávalo všechny ty příhodné noční zvuky. Velcí tvorové požírali ty malé. Všechno bylo, jak má být.
"Neměj strach," řekla  čarodějka."Všechno dobře dopadne."
"Vy ho neznáte," špitl hláskem, pochroumaným čirou beznadějí.
"Omyl, mladíku," usmála se teta Bethany ještě víc a podala mu misku s kouřící polévkou. "ON nezná mě. Chviličku tu počkej. Půjdu vzbudit zahradu. A jez - vystydne ti to."
Ta pobídka mu v dané situaci připadala natolik absurdní, že ji okamžitě poslechl. Bethany Fairfaxová spokojeně přikývla a šla zalovit ve svém starém příborníku. Ne, ještě ten lektvar úplně nevyplýtvala. Skoro by se vsadila, že tam ještě pár lahviček najde...

                                             Pokračování příště...


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ta Druhá, 31. 3. 2008 13:14)

*objímá a infantilně se raduje, že tu jsi*

Hurá...

(Regi, 29. 3. 2008 23:03)

Jedem spolu! (vysvětlí mi někdo, proč jsou mé komentáře stále infantilnější a infantilnější?)

Jedu s tebou...

(Ta Druhá, 29. 3. 2008 9:47)

Potřebuju vypadnout, aspoň na čtrnáct dní.:o)
Třeba tam Johna Doe ještě stihneme.:o)

Jedu tam!

(Regi, 28. 3. 2008 18:15)

A nikdo mi nezabrání!