Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z úcty k tradici 2.

18. 3. 2008

Pro zadržení postupu sil temnot budete potřebovat tužku dvojku a kalendář, nejlépe nějaký bez obrázků roztomilých koťátek. - Christopher Moore, Špinavá práce.

Ne, tohle nedělala poprvé. Poznali jste to už na způsobu, jakým držela nůž. Ostří dopadalo na povrch prkýnka z gumovníkového dřeva s jistotou, s jakou podrážky Michaela Flatleyho líbají taneční parket. Vlastně i ten zvuk byl podobně libozvučný.
Usmívala se.
Na čokoládové tváři sídlil úsměv, který ani v nejmenším nebudil podezření, jak ohavné věci se tahle milá stará dáma právě chystá udělat. 
  Bethany Fairfaxová, nekorunovaná královna Vúdú, držící tuhle divokou oblast pevně a nenápadně pod krkem, měla ve svém spokojeném (velmi dlouhém) žití jednu jistotu.
Chcete-li přežít, potřebujete mimikry.
Maska roztomilé tlusté černé stařenky byla k tomuto účelu prakticky dokonalá.
Tam venku se plížilo cosi velice ošklivého a poslední, co si Bethany přála, bylo to vyděsit.
Dřív, než to bude nutné.
Bethany Fairfaxová milosrdně zavraždila poslední okurku, přihodila ji ke směsi, bublající v rozpáleném kotlíku a sáhla do kapsy pro gris-gris.
V tu samou chvíli se - přesně podle očekávání - ozval ten zvuk.

                                                    ***
Co tu dělám? CO TU DĚLÁM?
Prodírám se podrostem, v botách mi čvachtá a už teď vím, že na ty dveře nejspíš nedokážu ani zaklepat. Blíží se půlnoc - za ta léta s NÍM ji cítím v kostech. Půlnoc bolí. Protřele šeptá moje jméno a dýchá mi za krk ledovým dechem. Potom se zakousne. Rychle a tvrdě, jako ON.
Bere si mou krev stejně bezohledně jako moje tělo.
Křik ho vzrušuje.
Používá moji bolest jako koření - báječnou štiplavou příchuť v jinak fádním pokrmu.
Bojím se ho.
Nenávidím ho.
A taky ho - jaké překvapení - miluju.
Milovat ztělesněnou Smrt je překvapivě snadné. Zvlášť, když je tak krásná.
Jenže... už nemůžu dál. Ne po tom, co provedl. Krucinál, sotva stojím na nohou...
Ještě nevím, co udělám, ale jedno vím jistě. SÁM ho zabít nedokážu. Proto jsem tady.
Stojím v nejděsivější zahradě v celém New Orleans, z podrostu na mě zírají krvelačné oči a předstírat, že vím, co dělám, je stále těžší.
Hledám pomoc. Nebo - když už nic jiného, pak alespoň odpověď.

                                                         ***
Stará dáma se nepřestávala usmívat. Vyhlížela do zahrady, jako by se nechumelilo. Jako by bylo pravé poledne a venku se nepotulovalo nic, co by se vás bývalo mohlo pokusit sežrat. Popravdě - už sama zahrada by to bývala s chutí udělala, ale na její uspání musela Bethany Fairfaxová ještě počkat. Přinejmenším do té doby, než se ten roztřesený chlapec dostane k jejím dveřím. 
Bethany stiskla v dlani gris-gris a zavřela oči.
Jistěže.
I ON tu byl. Ten druhý. Ten krvelačný. Ten zlý.
Jen doufala, že se s ním vypořádá dřív, než se kluci vrátí od Poslední smyčky. Narozdíl od oné patetické hrstky Nočních, která někdy až příliš lpěla na svých tradicích měli ti dva sice smysl pro humor, ale přece jen - poslední, co by si dnes v noci přála bylo, rozdovádět zahradu nějakou hloupou upíří rvačkou. Té krve už tu za poslední dobu bylo prolito víc, než dost.

                                                           ***

"Koukni," řekl John. "Já ti říkal, že si ten... divnej... koktejl nemáš dávat, tak si nestěžuj, jasný?"
Potáceli se ulicí - hubeňour s rozcuchanou čupřinou vlasů myší barvy a vysoký, hezky stavěný černovlasý mladík, z něhož vyzařovalo cosi, co by paní Riceová (ve stavu totálního nevyspání) možná nazvala temnou elegancí - odmyslíme-li si obyčejné džíny, bosá chodidla a bílé bavlněné tričko s logem jednoho z místních jazzových rájů. A nezbytné pouzdro se saxofonem na rameni, samozřejmě.
John objal Amadea kolem ramen a v návalu čiré (alkoholické) radosti mu uštědřil hlučný polibek na ucho.
"Měl sis dát Krvavou Mařenku."
"Nikdy nepiju... rajčatovej džus, vole," podotkl pochmurně Amadeo a oba se rozchechtali.
Půlnoc pomalinku přelézala plot a úlisně se usmívala pod vousy. Kráčeli po vlhkém dláždění, velkoryse podpírali jeden druhého a život (nebo co to Noční tvorové vlastně praktikují) byl krásný.
Zatím.

                                                   
                                           Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ta Druhá, 20. 3. 2008 12:14)

Myslíš Oliviera? Jestli chceš, můžu ti ho umístit na takovou tu blejskavou, kulatou věc, co se strká do cédépřehrávače a pak poslat, řekneš-li mi, kam. Ale varujík - mluví jen japonsky. Ale zase na druhou stranu dělá roztomilé zvuky Iasonovým hlasem. Zvlášť, když je (nedobrovolně ) vysáván a tak podobně, jestli víš, co tím myslím...:o)
Kratičkou anotaci najdeš zde:
http://ponytale.wordpress.com/2008/02/15/blcd-the-dark-blue-shiozawa-kaneto/
Je to velice drsný příběh, ale přiznávám...jsem zamilovaná.:o) Už zase.

Jo, a Johna chci taký!:o) Už se mi po něm moc a moc stýskalo - od New Orleanských kapitol IDLM už přece jen uplynula pěkně dlouhá doba.
*ohlíží se přes rameno*
*přemýšlí, zda to BLCD nesměnit za funglnovou ilustraci*
*sní o Johnovi, nakresleném králičí tlapkou*:o)
*nasazuje líbezný lemuří pohled*

já ho chci poznat...

(Regila, 19. 3. 2008 21:00)

...Kdo to je? Neznám ho. :(
A chci domů Johna!!!!