Jdi na obsah Jdi na menu
 


To, co je skryté

7. 5. 2007

No jistě, byl to on. Ani nemusela zvedat oči od knihy. Přihrnul se jako každý den a svět musel - jako vždycky - přibrzdit a točit se výhradně kolem něj. Kdo ho znal krátce, nedokázal pochopit, jak je možné, že mu to prochází. Choval se pořád stejně. Na jeho hulvátství se za tu dobu, co ho znala, nezměnilo vůbec nic. Vpadal do jejího tichého, příběhy vonícího království s takovou arogancí, až to bralo dech. Každé, byť sebeslušnější ujištění, že se ve veřejné studovně skutečně nemůže chovat, jako by mu patřila, neodvratně odstartovalo další příval sprostých obvinění a stížností. Vyzkoušela skoro všechno, ale brzy zjistila, že to nemá smysl. Takhle silná hroší kůže se hned tak nevidí. Zjistila také, že je v jistých okamžicích lepší  jeho výlevy ignorovat. V případě, že se mu neodporovalo, se totiž choval relativně slušně.
A tak, kdykoli ho viděla vejít do dveří, automaticky sáhla pod stůl a vypnula své milované francouzské písničky. Už tak je mívala ztlumené na minimum - ale on býval ve studovně jediný, komu to malé zpestření její každodenní směny vadilo. Vlastně mu vadilo skoro všechno - ženy zvlášť. Těžko říct, co ho k té zapruzelosti a sprostotě vedlo, ale po všech konfliktech, které tu proběhly silně pochybovala, že by se někomu - komukoli - ještě chtělo pátrat po důvodech.
Prostě tu byl. Pořád. Se svými brutálními útoky na klávesnici, pootevřené okno a smolaře, kterému nedejbože uniklo kýchnutí. Se svým polohlasně mumlaným Scheisse, kdykoli se mu něco nevedlo. Se svým nehynoucím přesvědčením, že mu všechno projde. Náserný dědek. Živoucí důkaz, že vzdělaný blbec není mrtvý mýtus.
Dnes v malé studovně za monitory počítačů sedělo jen pár známých tváří. Malá, plavovlasá studentka. Kluk s brýlemi a balíčkem skript. Loutkoherečka, která si sem čas od času přicházela napsat nějaký ten příběh. Ti všichni ho znali a chovali se velmi tiše. Drsné žertování na jeho účet zpravidla přicházelo v okamžiku, kdy se zvedl, neochotně zaplatil těch pár drobných za užívání internetu a vypadl. Knihovnice se k žertování ráda připojila - věděla, že je to - alespoň prozatím - jedna z mála šancí, jak ze sebe smýt špínu jeho neomalenosti.
Venku to vypadalo na déšť. Bylo dusno, tak okno zcela výjimečně mohlo zůstat otevřené.
Ticho rušilo jen zběsilé bušení do klávesnice a smýkání myší po podložce takovou razancí, že by se jí – být živá – zaručeně udělalo špatně. Sem tam nějaké to sprosté slovo.
Monique ty zvuky ignorovala, ale kdesi uvnitř, hluboko pod povrchem, pomalu, ale jistě narůstalo napětí. Houstlo a klokotalo, jako obsah čarodějnického kotlíku.
Vzápětí od počítače vstala ta loutkoherečka. Kruhy pod očima svědčily o dalším útoku Lady Migraine, jak svou letitou souputnici zvala, přesto se dokázala usmát, když na stůl pokládala obvyklou platbu. Zároveň se ušklíbla a střelila významným pohledem přes rameno.
„Co ho zabít?“ naznačila nehlasně.
Knihovnice se usmála. Příjemná představa, ale s realizací už by to bylo horší. Vyměnila si s loutkoherečkou spiklenecký úšklebek  a dál se věnovala činnosti, která jí – jak doufala – pomůže přítomnost toho idiota přestát. Zahloubala se do knihy.

***

Toho dne odcházel monsieur Chapon ze studovny velmi brzy. Dokonce se ještě nestmívalo. Ulice Malé Paříže však  byly – až na pár turistů – téměř vylidněné.  Začínalo poprchávat; jeden z těch studených jarních deštíků, které vás během chvilky promočí až na kůži. Zamračil se a přidal do kroku. A pak, někde na kraji lázeňského parku, se to najednou stalo. Podlomilo se mu koleno. Zalapal po dechu bolestí, kufřík mu vypadl z ruky…Zděšeně se rozhlédl. Nikde nikdo. Cítil, jak mu po tváři teče studený pot. S jeho prsty se taky dělo něco divného – ohýbaly se ke hřbetu ruky, jako by mu je někdo kroutil. Jako by se mu je kdosi neviditelný snažil zlomit. Zároveň za pravým uchem zaslechl smích. Šílený smích té pitomé drzé holky, kterou ve studovně občas potkával. Myslela si snad, že ty její úšklebky nevidí? Nejvyšší čas, dát té hloupé huse za vyučenou.
Potlačil bolestné zaúpění a navztekaně se ohlédl.
Neviděl víc, než ulici, tmavnoucí čím dál chladnějším deštěm.

***
ObrazekLoutkoherečka pečlivě zlomila několik drobných kloubů a pak, s hranou lhostejností, odhodila marionetu na podlahu. Ta loutka nebyla ani trochu hezká. Na to se mu příliš podobala. Mohla by s ní provést spoustu věcí, ale – naneštěstí – tenhle kout magie obsahoval až příliš mnoho stínů, než aby do něj jen tak lehkomyslně sáhla. Prozatím bude stačit jen malé varování. Prozatím.
Tiše si povzdechla, sfoukla svíčky a otevřela okna dokořán. 
Ještě pořád tam stál, skrčený na chodníku, absolutně neschopný pochopit, co se vlastně stalo.

Největší chyba, jakou můžete udělat, je podcenit protivníka. Zdá se, že na to kdosi právě přišel…

Loutkoherečka se tiše usmála. Zítra si ten francouzský šanson poslechne. A možná ho v klidu a pohodě bude poslouchat pěkných pár týdnů.


                                                        - Fin -


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(jessica, 3. 9. 2009 20:28)

tohle jsou opravdu ty nejlepší povídky, které jsem na internetu četla. jen tak dál. v tom, co děláš, jsi fakt dobrá :-)

JO!:o))

(Ta druhá, 9. 5. 2007 17:46)

Jednou mě monsieur Chapon naštve natolik, že to Woodoo DOOPRAVDY opráším...:o))

Takhle na náserného dědka! :o)

(Wee-wees, 9. 5. 2007 11:28)

Hezky´s mu to natřela! ;o))