Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor

26. 1. 2007

Už tu na ni čekal. Seděl na zídce a klátil nohama - navzdory všemu, co mělo přijít, z něj kdovíproč vyzařovala bezstarostnost malého kluka. Alici to paradoxně donutilo vyprsknout smíchy.
Smála se! Po takové době. Netušila, že to ještě umí. A že to dokáže právě v takovou chvíli. Vlastně se víc těšila, než bála. To druhé by sice bylo rozumnější, ale nemohla si pomoct.
"Vážně to chceš udělat?" zeptal se.
"Ano, to chci," ujistila ho.
"Pojď," poplácal na mechem porosté místečko vedle něj. "Posaď se chvilku."
Přešla ten malý kousek mokré, studící trávy, lehce si podkasala plandající noční košili a spokojeně usedla na zídku.
"Rád bych věděl," pokračoval tiše," Jestli si vůbec uvědomuješ, k čemu se chystáš."
"Ať to probírám z jaké strany chci, vychází mi to jako jediná možnost," řekla klidně.
"Není to ale jenom útěk?"
"Všechno ostatní jsem už zkusila. Prostě to nefunguje. Jak hlasitě mám křičet, aby mě slyšeli? Aby něco udělali?" pokrčila rameny.
Zamyšleně ji pozoroval. V jejím hlase nebyl ani stín po hysterii, nebo ublíženosti. Pouze konstatovala holá fakta. S cynickým klidem.
Došla na Konec a věděla to.
"Vlastně je to prosté," usmála se. "Jsem moc zbabělá, abych zabila JEHO. A on mě na pokoji nenechá. Ty  ale víš, že to není jediný důvod, proč to dělám."
"Ano, to vím."
"Máš se pro mě zastavit teď, nebo za pár měsíců? Výsledek bude stejný. Jen... teď to možná nebude tolik bolet," řekla a vklouzla svou studenou dlaní do té jeho. Byl to trochu zvláštní pocit - asi jako když stisknete hrst čínských hůlek, ale bylo to příjemné. Dokonce velmi.
"Nebude to bolet VŮBEC," ujistil ji tiše.
Vstal a na okamžik pustil její ruku - jen na chvilku, aby mohl konečně mávnout kosou.


Našli ji až ráno. Choulila se v trávě, těsně pod promáčenou zahradní zdí. Hubená dívka s tváří, plnou podlitin. A usmívala se. Krásněji, než měli kdy příležitost vidět. Usmívala se, protože už tu nebyla.
Nebyla víc, než další fotkou v novinách. Další číslo v hnusné statistice Zla, které nikdy nebude potrestáno. Protože je neviditelné. Přesněji - nikdo ho vidět nechce. A možná doopravdy nekřičela dost nahlas...

                                                    Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tohle

(Ada, 21. 1. 2008 15:58)

vlastně není ff. Kvůli temnůstkám tohoto typu jsem Zahrádku vlastně založila.:o)

Je to taková hnusná, mírně autobiografická jednohubka. I takhle totiž mohl skončit můj vlastní příběh. Ale já si (juchajdá) dopřála happyend. ;o)

to je

(asperia, http://wipo.blog.cz, 19. 1. 2008 19:01)

úplně mimo fanfiction nebo se to k něčemu váže? případně, pokud to není fanfiction, odkud jsi vzala inspiraci , prostě si to neumím zařadit:-)))

Vlastně...

(Ada, 5. 3. 2007 15:21)

by to tak mělo být.:o) Děkuji. Za koment i za milou návštěvu.

působivý!

(Bea, 2. 3. 2007 0:51)

brrr! až mi z toho běhá mráz po zádech.

:o)

(Ada, 14. 2. 2007 15:34)

Ech...už bylo opraveno. Nějak jsem nestačila zaregistrovat, jak divně to vypadá. Já se to...polepším, slibuju!:o)

Odporná hnidopišná poznámka

(Wee-wees, 13. 2. 2007 12:58)

Adi, "už tu na NI čekal", prosím! Já jsem na skloňování zájmena ona poslední dobou mírně přecitlivělá :o))