Stíny v noční zahradě

Já ten příběh nevymyslel, jasný? Jen procházím. Mihnu se vaším zorným polem tak rychle, že možná uvěříte, že se vám to celé jen zdálo. Jsem iluze. Malý záblesk na sametovém plášti této noci. Polibek únavy, když se - neprodyšně uzavření v těch svých páchnoucích kovových krabicích - vracíváte domů.
Tohle století je zvláštní. Strašlivě rychlé. Řítí se kupředu jako blesk. VY to samozřejmě nevnímáte - nemáte s čím srovnávat. Ale já to vidím. Všechny ty změny - každou, každičkou noc má váš svět maličko jiný odstín. Jiný pach.
Jedno ale zůstává stejné. Nádherně opuštěná silnice a vůz, který dříve, nebo později zastaví.
Jako ten JEJÍ.
"Do Vlčí? To je jen pár kilometrů odtud," usměje se. "Klidně tě tam hodím.
"Víte co?" usměju se zářivě. "To byste mi vážně zachránila život."
Ne, nelžu. Jíst se přece musí, nebo snad ne?
Auto stačí ujet jen pár desítek metrů. Později ho odstavím na okraji lesa, ale teď, teď se musím dívat. Zhodnotit své dílo, stejně jako to před lety (stovkami let) dělával ON.
V měsíční záři vypadá, jako by spala. Krásné černé vlasy, rozsypané po opěrce sedadla milosrdně zakrývají tu nepatrnou ranku na její šíji.
Vlastně si ani nestačila uvědomit, co se děje.
Vypadá nádherně. Vypadá jako živá. Stejně jako já - ale hůř se splést nemohla.
Život je krásný lhář.

                                          Konec