Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ještě jednou Cikáda.

 Tokio, 12:30

Zná tu tvář zpaměti. Její ruka se nad listem papíru pohybuje s absolutní jistotu. Dělá jemné, hladké tahy. Kreslí souměrné rysy. Špičatý nos. Překrásné akvamarínové oči. Maličko stydlivý výraz – vždyť se taky milují poprvé. Sněhobílé zápěstí, sevřené v Kusakově horké dlani.
Tohle je vyznání. Vyznání, vyřčené ostře ořezanou tužkou..
Nitta-san se tiše usměje. O této stránce věci nemají fanoušci ani ponětí.


Londýn, 6:54

Jeden by čekal, že se ta potvora zakuklí – ale to bychom si asi přáli moc... Prostě tu bude sedět, zalezlá někde pod podlahou a cvrkat a cvrkat. Jak to ten Alan může vydržet? Co se Julie týkalo – ona řev té zatracené cikády pokládala za stejně příjemný jako skřípot nehtů po tabuli.
Kdyby to bylo na ní, sáhla by po spreji s nějakým insekticidem a udělala s drzým, sentimentálním potvorákem krátký proces. Stejně tu nemá co dělat. V Anglii je na zástupce čeledi cikádovitých moc zima. Nebo si to z přednášek pamatuje špatně?
"Co to děláš?" položil jí milovaný bratr velice důležitou otázku.
Julie zachmuřeně setřásla z vlasů pavučiny.
"Co bys řekl? Snažím se ji najít. A zavraždit - nebo se tu, krucinál, nevyspíme."
"Neblázni," rozesmál se, "je to jen... cvrček. Zní docela příjemně."
"Tobě," řekla zuřivě. "A tomu týpkovi, co sem chodí na doučování... Něco ti povím, mladíku," píchla ho namířeným ukazovákem do prsou.
"Neexistuje nic příšernějšího, než sentimentální samuraj."
Usmál se. Víc. A ještě víc. A pak, hlasem, balancujícím na samotném okraji záchvatu smíchu, řekl: "Podívej, to TYS mě donutila si vzpomenout."
Julie tiše potřásla hlavou. V očích měla porážku. Měl pravdu. To ona ho k té zatracené babě poslala. To díky ní teď mluví ze spaní edovskou japonštinou. To díky ní...
"Víš ty co?" zapředla smířlivě. "Padej už na tu přednášku, Akizuki-san."
"Mám tě rád, sestřičko. A nech tu cikádu na pokoji."

"Dobrá, ale stěhuju se na kolej."

"Nestěhuješ," zachechtal se. "Bála by ses, že si tu s Kusakou uděláme opiově-angličtinářský doupě."

Obrátila oči v sloup a dala mu pusu. Měla toho mizeru koneckonců docela ráda. A toho kluka, kterého po neuvěřitelných dvou stovkách let zase našel, vlastně taky. Byla zkrátka moc měkká. I z toho prostého důvodu odložila hned poté, co bratr odešel, protihmyzí sprej a vražedné tendence a s povzdechem vytáhla učebnici japonštiny. Cikáda, ukrytá v příruční knihovně, složila křidélka a udělala cvrk.

Cvrk, rozechvělé vítězstvím.

 

 

 

 

 

 

Tokio, 13: 01

 

 

 

 

 

 

"Vypadá nádherně. Má mnohem jemnější rysy než Iwaki."

"Přesně tak. NENÍ to Iwaki. Tenhle příběh bude taková... srdeční záležitost."

Hrot tužky klouže po papíru jako blesk. Na povrch vyplouvají další detaily - shrnuté a rozhalené tradiční kimono, drobný úsměv milence, který se snaží být něžný. Nevinnost umírá snadno a stejně sladce, jako cikáda začátkem zimy.

Jak už bylo řečeno - tohle je vyznání.

Vyznání, vyřčené ostře ořezanou tužkou, neboť slovy by ho nevyjádřila líp...

 

                                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ich

(Kleio, 5. 3. 2010 23:15)

Kdo by je nepostrádal... <3

*mňíká*

(Ta Druhá (ale o nic lepší), 1. 3. 2010 17:00)

Hrozně je postrádám. Je to vidět?

*zamáčkla kroupu*

(Kleio, 27. 2. 2010 21:49)

Tak tentokrát ze mě nic inteligentnějšího než citoslovce.
*otřela si oči a tiše ípá*