Jdi na obsah Jdi na menu
 


Satisfakce

8. 1. 2012

Na něco se vás teď zeptám. Znáte ty rána, kdy se vzbudíte, zíráte do stropu a je zřejmý, že něco je jinak? Tohle probuzení bylo přesně takový.

NĚCO bylo jinak. V kostech divně křupalo. Končetiny se zdály být nějak... delší. A pružnější. O tom, co se právě dělo s kůží, o tom jsem odmítla byť jen přemejšlet. Pak v hrudníku něco zarachotilo, spečená krusta na rtech se rozlepila a škvírou proklouzla troška vzduchu. Žádná bolest. Jen překvapivej, docela příjemnej chlad.
Život, řekl někdo v mý hlavě. Pitomá, absurdní myšlenka, který se mi chtělo rozesmát, kdybych to ještě dokázala. Ještě jsem ale nebyla vstavu posoudit, CO všechno dokážu... Prostě jsem tam ležela a snažila se zorientovat. Bylo tu ticho. Sirény ani neškytly. V okolí žádnej šelest. Ani ťuk.
 Tma jako v řiti, člověk neviděl na metr. Ale cejtili jste to. Cejtili jste, jak město dejchá. Žár odněkud z hrozný hloubky. I když - a tím jsem si kdovíproč byla sakra jistá - mejdan skončil. Posadila jsem se. Ozvala se série suchejch praskavejch zvuků, jako když se trhá starý prostěradlo a pocit chladu se rozšířil. Spečená krusta pukala a odpadávala jako kůra z platanu, a pod ní bylo něco novýho, hladkýho... Svítilo to v tý tmě jako perleť. 
Fascinovaně jsem zírala dolů. Z rukou moc nezbylo, ale pořád se daly považovat za ruce. Prsty se pohnuly ve tmě, tenký a běloučký jako na rukou těch děsivejch japonskejch panenek. Těch, co vypadaj jako živý.
Možná, blesklo mi hlavou, možná tu nic doopravdy neumře.
Jenom se stane něčím jiným. 
Tohle, zachechtala se někde daleko ta stará, drsná Cybil, je teda pěkný klišé.

 

***

 

Přestírat, že jste lidská bytost, nedá zas takovou práci. Démon už o tom něco věděl. Měl slunnou, veskrze škodolibou povahu, mnoho jmen a léta praxe. Znal zákonitosti ohavných lidských nátur, a neváhal jich bezezbytku využít. Momentálně seděl na křesílku v obřadní síni, ukrytý za řadou pozůstalých, a hřešil na další čistě lidský rys - na schopnost vidět to, co vidět chceme. Podvědomě odfiltrovat vjemy, které by jednoho každého přiměly na fleku zemřít hrůzou. Lidské bytosti mu zkrátka připadaly zajímavé. Některé se na něj dokonce usmály. Soucitně. Tak, jako se usmíváte na malou způsobnou dívenku v černých šatečkách, která přijela na pohřeb té hodné paní policistky, je moc smutná, ale velmi dobře ví, jak se chovat. (Tohle byl ale vážně skvělý převlek, nemyslíte? A jak pěkně fungoval!)
Někdo ho dokonce - samosebou zcela mylně - oslovil Sharon. Démon věděl, o koho jde. S tou malou náměsíčnou holkou měl ale společného jen málo. 
Jak rozkošné vrstvy měla tahle hra... A kolik možností nabízela. Skoro škoda, že už skončila. Po všech těch letech se Alessa - pořád ještě tolik lidská, konečně dočkala své satisfakce. Tomu se říká happy end. No, možné ne tak docela. Když už musíte být takový detailisti... Ještě něco zbývalo. Něco malého. Zapomenutého.

 "Cybill Bennetová," promlouval právě na stupínku jeden z policistů, "byla v první řadě velmi obětavá mladá žena. Opravdu zapálená pro svou práci..."

Z vedlejšího sedadla se ozvalo tlumené vyprsknutí a několik smutečních hostů se pohoršeně ohlédlo. Nespatřili ale nic zvláštního. Ta hezká holčička se naklonila ke krátkovlasé štíhlé ženě, shrbené mezi krásnou blondýnkou a obrovským zachmuřeným chlápkem v černé kožené bundě, a podala jí kapesník. 
Žena poděkovala a pečlivě si utřela oči. Když vzhlédla, vypadala velice vysmátě. A velice živě.
"Zajímavý. Některý formulace jako by získaly úplně jinej rozměr."
"Viď? Zdají se teď daleko... vtipnější."
"Výstižnější."
"To je ale pěkně morbidní konverzace, tohleto. Nezdá se ti?"
"Ale kušuj. Na svém vlastním funusu si můžu být morbidní jak chci."
"Ono se to vlastně tak nějak... čeká."
"NECHTE TOHO," zašeptala rozechvěle blondýnka. Její převlek zahrnoval černý sametový kabátek,   bělostnou halenku, a malý odznak s křížkem a Eskulapovou holí. Diplomovaná sestra. Démon, Temná Alessa - říkejme mu jakkoli - ji v této rozkošné hře vlastně sejmul neprávem. Zaplatila za svou zvědavost. Dovolila si přijít blíž v časech, kdy ho nezměrné utrpení její  pacientky zavolalo na pomoc, dohoda byla uzavřena, a začaly padat hlavy. Tehdy ještě poměrně nevybíravě.  A tak se stala součástí temné... rodiny. I tak se tomu dalo říkat. Narozdíl od Cybil si to ale dvakrát neužívala. Na některé druhy humoru byla zkrátka moc hodná.
"Koukni," zabručel Velký Chlápek a hlas se mu přitom krabatil nepoužíváním, "roníš krvavý slzy nějakej třicet let. To je dost dlouho. Nechceš se na to konečně vykašlat? Co?"
Sestřička vysunula spodní ret, ještě chvilku se usilovně snažila o tragický výraz, ale pak to vzdala.
"Nemá to cenu, co?" konstatovala vyrovnaně.
"Nemá," ujistila ji Cybill.
"Skončilo to."
"Skončilo."
"Teď už bude Silent Hill úplně normální, nudný městečko, pod kterým hoří uhlí?"
Temná Alessa se vyčuraně usmála.
"Mnooo... Heleď, víš, že když něco přivoláš, myslím něco OPRAVDU velkého a ošklivého, je těžký to zase poslat zpátky, že ano."
"Já to věděla," usmála se Cybil.
"Zábava nekončí, Grilovaná Policajtko. Přijdou další hráči."
"Hele... Proč jsme tady? Myslím kromě toho hlavního důvodu," pokynula byvší Cybil k pečlivě uzavřené (protože prázdné) rakvi.
Velký Chlápek pomalu otočil hlavu a podíval se jí přímo do očí. Polkla. Měla nejasný dojem, že tenhle pohled vydrží jen proto, že je mrtvá. Měl sice cosi, co by se po mnoha a mnoha panácích dalo nazvat lidskými rysy, ale bylo tu ještě něco dalšího, jen malý kousek pod nimi. Něco velmi starého, velmi temného, velmi nesmlouvavého a taky poněkud nenaloženého.  Věděla, že ať do té tváře zírá jakkoli intenzivně, nedokáže si zapamatovat, jak vypadá. Tohle byl úžasný převlek, to musela uznat.
"Je tu ještě jeden," zachraptěl. Ukázal na improvizovaný stupínek. Její byvší kolega vypadal vyčerpaně. Byl nesmírně bledý. Jako někdo, komu se honí hlavou nepěkné a z dobrého důvodu pečlivě skryté myšlenky...
"Cítí vinu. Hodně, hodně velkou," oznámila tichým andělským hláskem Temná Alessa. Velký Chlápek  souhlasně přikývl. V tu chvíli to Cybil zaslechla. Kdesi v hlavě. V místě, které by se, kdyby byla živá, dalo nazvat Pamětí. Tedy, onou částí Paměti, které se raději vyhýbáme.
Znělo to jako zaskřípání. Hluboké, nepříjemné skřípnutí obrovské, těžké, strašlivě ostré čepele, tažené po věčně zkrvavené podlaze...
Když se ohlédla za sebe, za poslední řadu pozůstalých, uviděla na stěně jedinou věc, která mu narušovala ten jinak dokonalý převlek. Jeho stín.
Vyčkával.
A vypadal poněkud... kubisticky.

 

                                             (Nebojte. Tohle nemá pokračování.)


 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Křeček, 28. 2. 2014 14:36)

To je ale pěkně zákeřné, že to nemá pokračování!
Bavím se pořád stejně a Pyramiďák je k zulíbání. :) (Aby taky ne... Ve své lidské verzi musí bejt celkem zábavnej.)