Amnézie
32, mihlo se kolem dveří výtahu, který, jak se zdálo, klesal až někam do pekel. Harrymu připadalo, že už nemůže jet pomaleji, ale jednu výhodu to přece jen mělo. Alespoň měl čas přemýšlet. Zvážit, zda to, co právě dělá, je tak dobrý nápad, jak se zprvu zdálo. Čím níž klesali, tím méně byl o tom přesvědčený.
30...
Bystrozor, který mu v onom stísněném prostoru dělal společnost, neřekl jediné slovo. Prostě se díval před sebe. Klidně a profesionálně. Z jeho pevně sevřených rtů ale dokázal vyčíst, že to, co je tam dole čeká, nejspíš nebude nic příjemného.
Ticho bylo čím dál tísnivější, stékalo jim po těle jako melasa.
Harry se zhluboka nadechl. Najednou šíleně zatoužil stisknout tlačítko a vrátit se do světa, který nestudí. Tam, kde se dá dýchat. Do světa, který nekouše a nemlátí ho po hlavě snůškou bolavých vzpomínek.
28...
Od TÉ noci uplynulo víc, než sedm let. Dost dlouho, aby se zahojily jizvy na těle. S duší to ovšem bylo horší.
I proto byl dnes tady. Musel to udělat. Musel si být jistý. Tak trochu doufal, že tím svým nočním můrám maličko obrousí ostré hrany. Ne, nedělal si iluze, že někdy zapomene...ale snad potom najde trochu klidu. Snad přestane paranoidně kontrolovat, jestli jsou všichni v pořádku. Otevírat každé ráno noviny s žaludkem, sevřeným tísní, že se na něj z jejich stránek zašklebí znamení Zla - důkaz, že to celé ještě neskončilo.
26...
„Můžu se zeptat,“ prolomil podivně cizím hlasem to odporné ticho. „Na co bych se měl připravit?“
Bystrozor se pokusil o uklidňující tón.
„Jen klid. Je to absolutně bezpečné. Nacházíte se v nejstřeženější části objektu. Jsme víc, než půl míle pod povrchem a ještě nám zbývá pár pater. Vchod a prostor před celou chrání tolik zaklínadel, že trvá půl hodiny jenom je otevřít. Navíc, tohle je jediná přístupová cesta dolů...Osobně si ale myslím, že už by se nedostal ani ze zamčeného kumbálu na košťata. Vždyť víte... to, co zbylo...“
15...
Ach ano. To, co zbylo, když zničili poslední viteál.
Harryho nejošklivější vzpomínka.
Ty oči. Obrovské, děsivě lidské oči, plné strachu a dezorientace. Náhlé neschopnosti pochopit, co se stalo. Roztřesené ruce, zdvižené na obranu – gesto dítěte, krčícího se před úderem.
Jeho hůlka, kterou v tom okamžiku nedokázal použít. Ta hloupá lidská vlastnost. Soucit.
13...
Dodneška nevěděl, co se s ním stalo pak. Ani, jak se odtamtud nakonec všichni dostali. Z ostatních vzpomínek nezbylo víc, než neúplné cáry. Nepatrné útržky, které se mu čas od času mihly před očima.
Hermiona, něžně objímající zraněného Rona. Pláč. Křik. Horká ruka, která mu setřela slzy a překvapivé zjištění, že patří Malfoyovi, jehož skutečná pozice ve hře se ukázala právě až během poslední bitvy. Děsivá, kosti lámající únava a někde pod ní, tam, kam se bál sáhnout, střípek radosti a úlevy, že už je po všem.
Hned druhý den ho celá kouzelnická veřejnost oslavovala jako hrdinu. Dal by nevím co, aby se stejně jako oni dokázal prostě uvolnit a jít dál. Radovat se z vítězství a předstírat, že neví.
Nedokázal to. Bůh ví, že to nedokázal.
11...
Ucítil na rtech kovovou pachuť - maličkou krůpěj krve z prokousnutého spodního rtu.
Kabina výtahu pomalu klesala níž.
Tam dole ležela odpověď. Jistota, že už je po všem. Že už se nemá čeho bát.
Měl by být spokojený. Měl by se cítit líp. A měl by se chovat profesionálně, sakra!
8...
Nedalo se tu dýchat. Nedalo se tu myslet. Cítil se, jako v kleci, daleko těsnější, než kdy bude kterýkoli přístěnek pod schody.
Už jen být tady skoro bolelo.
5...
4...
3...
2...
1...
Přízemí.
Výtah se pomalu, ale jistě snesl na samotné dno.
Harry se nedokázal pohnout. Najednou si s hrůzou uvědomil, že se z něj možná nepřinutí vystoupit.
Bystrozor zjevně podobné problémy neměl, klidně stál a mumlal sérii zaklínadel – první z obranných valů, které museli překonat.
Vyšli ven a do tváře jim dýchl chlad. Úzká chodba, vedoucí k cele, se mírně svažovala a jen podpořila záchvat klaustrofobní nevolnosti, který pokryl Harryho čelo studeným potem.
Přistihl se, že se podvědomě dotýká té staré jizvy. Nebolela, ani nepálila, nevěděl o ní celých sedm let, ale najednou měl pocit, že je všechno při starém.
A pak je uviděl.
Monumentální ocelové dveře, zasazené ve skále. Nekonečný, spletitý mechanismus petlic a zámků. Vypadaly úctyhodně. Spolehlivě.
Spolehlivé taky byly. Z dobrého důvodu.
„Kousek ustupte, prosím,“ vyzval ho bystrozor a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit na aplikaci dalších, tentokrát neverbálních zaklínadel.
Kdesi ve skále zaklokotala voda, bylo slyšet praskání a jemné kovové zvuky – to jak se dával do pohybu celý složitý bezpečnostní systém.
A pak... pak se ty dveře otevřely a Harry vstoupil dovnitř.
Přímo na samotný okraj propasti, jejíž dno bylo v nedohlednu. Čišel z ní odporný ledový vítr, ale Harry ho nevnímal.
Dokázal se dívat jen na plošinu, která čněla uprostřed. Přesněji řečeno na stvoření, které se na ní choulilo. Z úst se mu vydralo tiché zakňučení a musel nepatrně couvnout. Najednou se mu zoufale nedostávalo kyslíku.
Jistěže ho poznal.
Byl to on. To, co zbylo... Harry se stejně jako Brumbál celá léta domníval, že zničením posledního viteálu lorda Voldemorta zabije. Osud se ale ukázal být mnohem krutějším, než čekali.
To, co zbylo, vypadalo překvapivě lidsky.
Stvoření se třáslo zimou, choulilo se do klubíčka v tenkém, otrhaném hábitu. Vypadalo dokonce mladší, než si ho pamatoval z onoho neblahého setkání v Tajemné komnatě.
Hubený, zubožený chlapec s prázdným pohledem . Zápěstí, do krve rozdrásaná od těžkých okovů, které mu poskytovaly ubohých pár metrů životního prostoru.
Nejkrutějším paradoxem ale bylo, že narozdíl od Harryho neměl ponětí, proč ho tu vězní.
Najednou zvedl hlavu a pohlédl Harrymu přímo do očí.
Harry se násilím přinutil neudělat čelem vzad.
Tuhle bolest si pamatoval. Tu snahu rozpomenout se, kdo je a co tu dělá. Proč se k němu všichni chovají, jako ke stvůře.
Vězeň s námahou nabral dech.
„My se známe, je to tak...?“ vydechl tenkým, k smrti vyčerpaným hlasem.
„Ano,“ slyšel se Harry říct.
Stvoření na okamžik zavřelo oči, jako by se snažilo shromáždit síly na další nezbytnou otázku.
„Zapomněl jsem... jak se jmenuješ.“
„Harry,“ vydechl kdosi jeho ústy.
Tohle bylo šílené. Neměl sem chodit, tolik to bolelo, nevěděl, jaký má smysl ničit se takovou vzpomínkou. Vědomím, že udělal chybu. Bylo by bývalo lidštější ho zabít.
„Harry,“ opakoval tichounce chlapec. Trošku se usmál. Bezmála šťastně. Byl to ten nejděsivější úsměv, jaký měl kdy Harry tu čest vidět, hlavně proto, že ho okamžitě smazala úzkost.
„ Řekli mi, že se jmenuju Tom. Je to pravda?“
„Ano, je,“ hlesl Harry. Byl už dostatečně zběhlý v nitrozpytu, aby poznal, že svůj zmatek nepředstírá.
"Pane Pottere, budeme se muset vrátit,“ řekl znepokojeně bystrozor.
A Harry to udělal. Obrátil se k němu zády. Pomalu, mechanicky, jako stroj. Jeden krok. A další. Opatrné krůčky do světa, který nebolel - nebo to alespoň předstíral.
Když nastupoval do toho hnusného výtahu, uvědomil si jednu důležitou věc.
Nezáleží na tom, kolik dní, měsíců, let uplyne. Některé jizvy se nezacelí.
A někdy zatraceně bolí být vítěz.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Jeden by se divil (kdyby neměl ošklivé tušení, že náhody neexistují...:o)
Vlastně jsem tuhle nepříjemnou věc chtěla ze zahrádky vytrhnout (adresát ji ostatně dostal i mailmo), ale z nějakého divného důvodu jsem to nakonec neudělala. (Náhoda?:o)
Je to pravděpodobně nejčernejší příběh, jaký jsem kdy napsala. Matně si vzpomínám, jak mi onehdá bylo...brr.
Zcela mimo mísu - já kocovinu (heč!) neměla!:o) Ale migrénu (a extra silné kapky v čaji) jo!:o)) Není nad zdravé a optimistické vykročení do Nového roku, juchajdá!
(Fuj. Že bych se nakazila černým humorem babky Shortové?:o)))
Sakra..
(Julie, 7. 1. 2008 1:35)
člověk googlí informace o amnézii a hned pátý odkaz ho hodí sem. No, není to náhoda?
Ale když už jsem tady - nápad černej, jak moje předsilvestrovská kocovina. Já mám čím dál tím silnější dojem, že většina z nás píše výrazně líp než JKR. Brr... tohle by byl konec. Nebo možná začátek, ale to by snad byla moc zvrhlá a šílená povídka i na mě.
To jsou věci!
(Ada, 7. 1. 2008 18:24)